Politická mapa  Vznik Salinanu   Letopočet na Salinanu   Stezky   Západní cíp

Když se zem pod jeho nohama začala otřásat, věděl, že je pozdě na záchranu. Síla tisíců esencí, kterou nastřádal a tak bláhově uvolnil, byla zkrátka již příliš veliká, než aby ji kdo dokázal zadržet. Všechno to viděl a všechno to cítil. Zrak milionů tvorů po celém světě byl teď jeho zrakem, síla esencí, jež proudila skrze něj, se v mžiku rozprostřela po celém světě a nesla s sebou zkázu. Cítil, jak hory pukají až do hloubi svých útrob, jak se pod zemí probouzí oheň a dere se na povrch, jak se vody vaří a nebe pláče prašné slzy. Viděl, jak vše živé v panice prchá a pátrá po úkrytu. Bylo však již pozdě. Nebylo, kam se skrýt, nikde už nebylo bezpečno. Svět umíral a smrt jej čekala bolestivá a nevyhnutelná.

“Tohle se přece nemělo stát!” problesklo mu myslí. A pak, pak svět pukl. Strašlivá energie nashromážděná pyšným stvořením, opojeným svou mocí, pronikla až do samotného středu světa, kde, jako hlas trubky vytrhne vojáka z dřímoty, probudila spící sílu. Volnost, konečně po tolika věčnostech. Už žádné okovy, už žádný spánek, volnost, jedno radostné zvolání a pak už jen tma.

Mág otevřel oči. Ano, otevřel, byl si tím jistý. Proč tedy nic neviděl? Proč byla všude taková tma? Prázdnota, pusto a chlad mu pronikali až do morku kostí. Ale ne, svět přece nemohl zmizet. A nebo ano? Ale proč tu tedy stále byl on? Je to jeho trest? Má strávit věčnost sám v prázdnotě? Ne, nikdy. Uměl by to napravit, určitě ano. Jen mít znovu tu moc. Jak ale znovu nashromáždit tolik esencí, když už nic nezbylo? Ale mít tak tu moc, zcela jistě by dokázal odčinit svou chybu. Mít tak tu moc.

“Budiž!” zazněl do prázdnoty hlas. To mluvil on, ten, který skládá světy, Stvořitel.

Mág pocítil moc. Jeho myšlenky se začaly formovat, ožívat. Hmota, esence, život, vše se vracelo. Neustával. Nevnímal čas, čas byl podřadný. Trvalo to okamžik nebo několik životů? Nevěděl a nezajímalo ho to, tvořil. Ve své mysli měl stále obraz, který viděl na konci. Obraz toho, co vše bylo třeba vrátit. Už už se blížil k závěru svého díla. Už zbývaly jen dvě poslední věci. Už zbývalo vrátit jen je, Prastaré, dva národy obývající Stvořitelův svět.

Náhle to uviděl. Spatřil, jak Stvořitel natahuje ruku a volá k sobě svou moc. Ale ne, ještě ne, ještě není dílo dokončeno, ještě nejsou zpět. V tu chvíli pochopil, že to má být jeho trestem. Jistě, Stvořitel mu propůjčil moc, aby napravil svou chybu, ale Prastaří se vrátit nesmí. Už nikdy nesmí z Prastarých vzejít nikdo, kdo by přinesl zkázu. Mág cítil, jak se jeho půjčená moc snaží vrátit ke svému pánu a jak jej to nesnesitelně bolí. Ach ano, jistě, ani on již ve světě neměl své místo. Jakmile si Stvořitel vezme svou moc zpět, Mág zmizí, v obnoveném světě již nikdo jako on nesmí znovu žít. Přijal by to, přijal by svůj trest, rád, ale oni jsou nevinní, oni jej zrazovali, dokonce jej vyhnali. Nesmí teď za jeho chybu platit. Když tedy nesmějí znovu ožít v obnoveném světě, tak budiž. V poslední chvíli, než na něj ruka Stvořitele dosáhla, zaměřil svou myšlenku mimo obnovený svět, někam, kam Stvořitel nedosáhne.

A tak vznikl Salinan, nový svět, kam Stvořitel nemohl vstoupit. Stal se odrazem obnoveného světa, v němž však mohli Prastaří znovu ožít a vyvíjet se. Zde se mohli v poklidu mísit mezi sebou ti z Prastarých, kdo studovali a využívali magii, s těmi, kdo magii necítili a své životy se naučili žít bez ní, a dát tak vzniknout novým, mladším rasám. Mág se ze svého výtvoru radoval a miloval ho tak, že chtěl být každému jeho kousku nablízku, a tak svou mysl a svou sílu, jíž uzmul Stvořiteli, rozprostřel po celém světě a nechal ji, aby světem prorostla, jako žíly prorůstají tělem živočichů, a magie aby světem proudila, jako krev proudí v žilách. Byla to magie, co Salinanu dávalo život a co ho pohánělo.

“Zrada!” zuřil Stvořitel. To pyšné stvoření, které by nikdy nevzniklo, kdyby to Stvořitel nedovolil, si vážně myslelo, že uteče svému trestu? Že se před jeho hněvem a pomstou schová? Měj si svůj svět Mágu, však ti nezůstane na dlouho. Stvořitel nemohl do Mágova světa vstoupit, nemohl opustit svůj vlastní svět, ale to neznamenalo, že by byl na Mága a jeho stvoření krátký. Povolal svého nejvěrnějšího služebníka, aby se stal vykonavatelem jeho pomsty. Ten otevřel brány do nejtemnějších světů, z nichž povolal stvůry tak strašné, že se před nimi vše živé třáslo hrůzou, a spolu s nimi vstoupil do Salinanu. Nekonečné zástupy stvůr se světem valily jako bouře a ničily a zabíjely. Nové rasy padaly jedna za druhou pod hrůznou armádou Stvořitelovy pomsty, v jejímž čele stál sám Vykonavatel. Mág se však nemínil vzdát. Miloval svůj svět a odmítl jej nechat padnout. Nemohl Vykonavateli čelit sám. Jeho mysl i síla proudily světem jako míza, a tak sesbíral tolik magie, kolik jen mohl, a vytvořil z ní svého Šampiona, jenž mohl vyzvat Vykonavatele. A tak se tito dva titáni střetli v boji, který trval celý jeden život, a na jehož konci nezbylo nic než oni dva. Stvůry byly pobity, stejně tak ovšem i všechno živé. Již nebylo, co ztratit, a tak Šampion udeřil Vykonavatele tak mocně, že spolu se svým soupeřem zničil i sám sebe. Povrch Salinanu zůstal pustý. Avšak jeho kořeny, ty zůstaly netknuté.

Trvalo to léta, desetiletí, avšak z kořenů vzešel nový život, a, jak se říká, pole se znovu zasela, města znovu postavila, Salinan začal znovu vzkvétat. Uplynula celá dvě milénia, než Stvořitel poznal, že pomsta nebyla dokonána, a tak opět povolal Vykonavatele, aby se historie opakovala. Další střet však nedopadl jinak, než ten předchozí, a tak se zkáza po dalších dvou miléniích opakovala, aby ani tentokrát nedokázal žádný ze soupeřů toho druhého nadobro zničit. Je snad toto údělem Stvořitele a Mága, každá dvě milénia stanout proti sobě, dokud se jednomu konečně nepodaří zvítězit?