Intermezzo, Prolog a Setting

První průzkumná výprava byl risk, ale risk, který se vyplatil. Jejich úkol poslat co nejvíce informací domů na Salinan byl úspěšný a vládci národů se dozvěděli, co potřebovali. Nový svět je opravdu živý, a ač obývaný, prostoru je dostatek.

Jeden z nejambicioznějších projektů posledního cyklu začal. Cíl byl prostý: dostat skrze Bránu zázemí a založit první kolonii, která poslouží jako výchozí bod pro osídlení neobsazených území Donya Aydahar. Dokonce šly na chvíli neshody národů stranou a každý přiložil alespoň částí svých sil či peněženku k dílu. Čas se krátil, neboť bylo známo, že Brána Draků nebude průchozí věčně a nakonec budou muset kolonisté přežít do jejího dalšího otevření.

Trvalo to tři měsíce náročných a skoro nemožných příprav, ale nakonec Branou vyrazila první část výpravy. Zamířila na sever, kde jen několik desítek kilometrů od oblasti průchodu konečně našla místo, kde byl položen první kámen osady. Osady, jejíž vedení bylo svěřeno třem odhodlaným jedincům: vojevůdci z Císařství, mágyni z Převtělených a kupodivu mistru kováři z Trpaslíků a jejich dalším poradcům.

Samozřejmě byly vysláni i průzkumníci, kteří měli zjistit, co se stalo První průzkumné výpravě, ale když narazili na Tvrz a její okolí, stále plné všemožných monster, bylo rozhodnuto, že nejdříve je třeba vybudovat dostatečné zázemí a až poté řešit další problémy.

Až postupný tlak řádů a vlastně i vysoce postavených členů národů převážil. Jak by ne, když mnozí chtěli dál pokračovat v průzkumu a svých dalších plánech, které s Tvrzí měli. 

A tak nakonec z osady vyrazila malá armáda s cílem Tvrz vyčistit. Boje byly urputné, neboť monster byl nespočet a ne všechna se podařilo vymýtit, ovšem přesto se úspěch dostavil.

To se stalo teprve nedávno a po skončení bitvy u Tvrze do jejích útrob znovu vyrazili zástupci různých zájmových skupin. A zde, v tomto čase jejich příchodu, začíná náš letošní příběh…

Pro ty zvědavější je dostupná tato kratší i delší verze ZDE

A co se dělo v jiných částech Donya Aydahar? Mohlo to tak být, nemuselo, čas ukáže…

Hvozd

S pohledem upřeným k obloze procházel skrze kroucenou třídu Dún Scáith. V mysli mu znělo množství myšlenek a ta, kterou právě zachytil, byla vzpomínkou na dobu, kdy zde procházel naposledy. Roky minuly a on již překonal tu hořkost, která jeho odchod provázela. Dnes však kráčel do nitra města. Ze zamyšlení ho vytrhnulo až dunění hlubokých bubnů, které vítaly návštěvníky na dnešní audienci u současného Thiarna, vrchního z náčelníků.

I jemu se mělo dostat slyšení, ale přesto si dovolil na chvíli zpomalit a sledoval postavy stojící v sále. Vypadalo to, že je tu snad každý ze zástupců kmenů klanu: moudří šamani se svými klidnými pohledy, nebezpeční Lovci s maskami dravců na tvářích, a mnozí další, i ti, které by tu z hlubokých koutů Hvozdu nečekal. Došel až pod vyvýšený trůn, z kterého na něj shlížela současná vládkyně Hvozdu. Ač bylo v sále teplo, zamrazilo ho, a raději si přitáhl svůj věrný plášť. Vzpomínky, pocity… Cítil, jak se na něj upírají pohledy snad každého muže, ženy i tvora v sále, ale dnes stál vzpřímeně. Vládkyně mu pokynula paží, a sálem se rozledl jen její krátký rozkaz:

“Vím, že přinášíš zprávy o cizozemcích. Vyprávěj nám, znovuzrozený!”

A on? Uvědomil si, co tím krátkým pokynutím právě rozhodla. S očima upřenýma na svého Thiarna začal vyprávět…

Dračí řád

V rozlehlém sále zdobeným intarziemi stříbřitého kovu probíhal výcvik zkušených mystiků. Proudy esence hmatatelné téměř holýma rukama jakoby pálily, ale pro ně to byla obvyklá rutina. Na ochozu spolu rozmlouvaly dvě ženy a mladý muž jim tiše naslouchal, jak hodnotí trénující mágy pod nimi. Ano, někteří již brzy dosáhnou dalšího stupně zasvěcení a pro Řád budou větším přínosem, na který čekali. Do sálu vběhl posel a ihned vzhlédl pohledem k trojici učitelů, jako by magie vířící okolo něj nestála ani za pohled. Poklekl na jedno koleno, a jako první pozdravil mladého muže, než se konečně obrátil na mistrně vedle něj.

“Paní, dračí rytíři právě prochází jednou z bran. Vedou hosty, které jste přikázali přivést.”

Sotva to dořekl, jedna z žen zabloudila pohledem k mládenci po svém boku. Ten jen krátce přikývl. Vyrazila v doprovodu posla ze sálu a záhy stála v ústrety oddílu přivádějícímu dva znavené poutníky. Zavrtěla hlavou, aby se zbavila nervozity, která jí již dávno byla cizí, ale přeci se nyní dostavila. Eskorta rytířů se zastavila před ní a rozevřela svou formaci. Její pohled byl delší než klidným autoritativním hlasem pravila:

“Vítej v Retře, vítejte vy oba ve svém pravém domově. Dal sis na čas, synu. Pojďte, je mnoho věcí, které musíte poznat,” pokynula skupině před sebou a překvapených pohledů ve tvářích poutníků si raději nevšímala…

Tennebrie

Obrovský prostor nádvoří paláce v podzemním městě T´enne byl osvětlen nafialovělou září, vycházející z několika koulí levitujících vysoko nad střechami. Fialový nádech dávalo světlo i dvojici honosně oblečených postav, které díky tomu působily jako sochy a vcelku tak zapadly mezi několik sousoší a obelisků, kterými bylo nádvoří lemováno. Bylo zde i několik soch draků, lesknoucích se ve fialovém šeru. Jedna z postav, ta o něco menší a drobnější udělala několik kroků kupředu a upřeně se zadívala směrem k velké bráně, oddělující palác a nádvoří od samotného města. Během chvíle se brána otevřela, vešel strážný a s hlubokou úklonou přivedl směrem k oběma postavám hosta.

“ Vážená paní, přivádím vám našeho návštěvníka, Yosefa Yxastridezona, zástupce kmene nazývajícího se Trpaslíci ze světa jménem Salinan” a nenápadným pokynutím naznačil, aby muž předstoupil kupředu, zatímco srážce se s rychlou úklonou odporoučel zpátky za bránu. 

Dáma si se snad až příliš strojeným úsměvem prohlédla Yosefa, který byl o dobrou hlavu a půl menší než ona a snažil se o mírnou úklonu na pozdrav. Než stihl cokoli říct, začala mluvit ona a její sametově měkký hlas zaplnil celé nádvoří. 

“ Vítej poutníku z dalekého světa, jmenuji se Kal´Meraza de T´ennebrie a jsem matriarchou a tedy vládkyní kmene Tennebri, za mnou je můj bratr, pobočník a spoluvládce Nilfein. Velice se těším až si spolu promluvíme o našich světech a kmenech. Věřím, že to bude velice obohacující. A jistě tě bude chtít poznat i můj další bratr, Baghar, jak ho znám, bude mít spoustu otázek.  A budu velice ráda, když se k nám připojíš na večeři, kterou jsme připravili na tvé uvítání.”

Matriarcha ani nečekala na odpověď a gestem hostu naznačila kam má pokračovat.

Yosef se snažil zdvořile pozdravit a poděkovat, ale zároveň si začal uvědomovat, že v hlasu a gestech matriarchy je vlastně něco nepříjemného, něco co ho mrazilo v zádech a uvědomil si, že poslední věta zněla spíš než jako pozvání na hostinu, jako rozkaz…

Strážný Kruh

Čtveřice cestovala téměř bez zastavení. Doprovázena malým oddílem po zuby ozbrojených nemluvných jedinců, kteří zahnali na útěk jakékoli nebezpečí, které by poutníky ohrozilo. Mířili k severu přes opuštěné pláně a ani pohoří nezpomalila jejich kroky. Nakonec se jim na obzoru objevila vysoká věž dominující pevnosti a cíl jejich poutě. Majestátní stavba, která od pohledu připomínala svou menší sestru, z které vyrazili. Blížíc se k bráně pevnosti se zdálo, jako by ve dvou z nich rostla nervozita, ale snažili se ji nedávat najevo, stejně jako únavu, jež je zmáhala poslední dny k cíli. Sotva byli jen pár kroků od brány, skrze její otevřenou škvíru jim vyšla vstříc dvojice kynoucí v pozdravu.

“Byla to dlouhá doba, bratři. Vítejte, Starší vás již očekávají. Dorazil i jeden z Velkých a chce vás oba vidět. Postarám se mezitím o váš doprovod, jděte.”

Sotva prošli branou, provázel je zvuk připomínající zadunění hromu, když se veřeje znovu zaklapli…